Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aleš Krupička: Odhlasovali jsme si to, skončíme Na Kopečku!

28. 3. 2016

 

Aleš Krupička je všem hráčům i pozorovatelům GyBu ligy dobře znám, jeho aktivní kariéra v GyBu lize dospívá k významnému milníku – desetiletému výročí. Ještě před založením týmu FC SRPŠ hájil barvy týmu Pohřební Komando, kde se stal paradoxně jedním z nejdůležitějších článků týmu, přestože za ně v sezoně 2008/09 odehrál pouze jeden zápas. Byl to však ten nejdůležitější a Aleš Krupička pro „Pohřebáky“ vystřílel bronzovou příčku. Po úspěšném působení v Pohřebním Komandu profesor Krupička přesídlil do zprvu ryze profesorského tábora, kde začal nastupovat v barvách FC SRPŠ. I FC SRPŠ se dařilo, nakonec si v sezoně 2012/13 dokráčeli pro vysněné zlaté medaile, nicméně bez Aleše Krupičky, který tuto sezonu opět přestoupil do Pohřebního Komanda, se kterým se na nějakou významnější pozici neprobojoval. Po dalším přestupu zpět do FC SRPŠ už profesoři žádný triumf nezopakovali, navíc z profesorského týmu začali postupně odcházet jednotliví učitelé a okolo Aleše Krupičky zbyli pouze profesor Halamásek a hrstka studentů. To byl podnět pro založení zbrusu nového týmu, který teď prof. Krupička táhne za velkým vítězstvím.

 

Začneme pro odlehčení takovou netradiční otázkou. Po skončení vašich kolegů s aktivní gybuligovou kariérou jste společně s Tomášem Novákem obdrželi pomyslné žezlo a stali jste se suverénně nejstaršími hráči GyBu ligy. Jaký je to pro vás pocit hrát mezi mladými kluky? Je příjemné vidět, že se vás stále obávají a hlídají vás na každém kroku?

Při fotbale (a asi ani jindy) věk vůbec nevnímám. Běhaj tam prostě nějaký lidi. Snažím se to přihrát někomu, kdo má stejný triko jako já. A jestli se mě obávají, to nevím. Já bych se sám sebe nebál, a kdybych se měl bránit, tak vím, že bych se moc nezapotil.

Nyní se přesuňme ke složení týmu. Po šestiletém angažmá v týmu FC SRPŠ jste se rozhodl založit svůj vlastní tým. Nejblíže (alespoň věkově) k vám má prof. Halamásek, který se ale na zápasech moc často neobjevuje. Jaké to pro vás je hrát po jednom boku se svými studenty? Jaká panuje v týmu atmosféra?

Ono ani nemělo jít o založení nového týmu, spíš na mě spadla organizace a nelíbil se mi název SRPŠ, tak jsem ho změnil. Jenže pak odešlo plno hráčů – brankář Martin Procházka, nemohl hrát Tomáš Kaliba, skončil Petr Kuba, dlouhodobě zraněný je Radek Bártl. Takže nakonec o nový tým jde.

Chtěl jsem si hlavně zahrát s pohodovými lidmi, takže jsem u nových hráčů netrval na tom, aby to byly nějaké hvězdy. Jejich dřímající fotbalový talent, o němž mnohdy netušili ani oni sami, se naplno probudil až ve Spršce. (smích) Náznak myšlenky, že bychom mohli mít nějaké ambice, nastal s příchodem Davida Hradečného do branky.

V týmu je naprostá pohoda, každý hraje, jak umí, moc neřešíme prohry ani výhry. Ani to, kdo má ve škole jakou pozici.

Po osobní domluvě jste se po zimě rozloučili s Michaelem Ernestem, na jeho místo přišel odchovanec Rosolu B a také dlouholetý hráč FC AC SK Jirka Rédr. Nabídli jste mu působení ve svém týmu pouze ze známosti nebo hlavně s cílem posílit váš kádr? Očekáváte při případném vzájemném střetnutí s FC AC SK vypjatý duel právě kvůli Rédrovi?

Michal je skvělý fotbalista, bohužel za nás nakonec neodehrál ani jeden zápas. Během zimy jsme měli několik zájemců, ale Jirku jsem oslovil sám. Napadlo mě to, když jsem ho potkal na plese, ale s nabídkou jsem počkal na chvíli, až budu schopen sestavit souvislou větu. (smích)

Vůbec netuším, kde Jirka dřív hrál, ale dobře si pamatuju, že se mi proti němu špatně hrálo, v podstatě přes něj nešlo přejít, natož mu sebrat míč. A myslím, že do týmu zapadne lidsky.

Teď se vraťme k podzimu. Přestože před sezonou do vás vkládal naděje jen málokdo, po prvním klopýtnutí s Papayou FC jste se vzchopili a nakonec nečekaně vyhráli skupinu A. Jak je možné, že podlehnete Papaye a o několik kol později srazíte na kolena Kokosy na trávě, adepty na první místo ve skupině. Přičítáte již zmíněnou prohru počáteční nesehranosti nebo se prostě proti zvučnějším soupeřům dokážete lépe namotivovat?

Myslím, že výsledek obou zápasů (a nejen těchhle) je z části dán směskou nějakých náhod. Jak se který tým sejde, jestli pár střel skončí na tyči nebo v bráně, jestli je vedro a starším ročníkům začnou dřív těžknout nohy… S Papayou jsme byli ale opravdu horší a prohráli zaslouženě. Prohrávali jsme od první minuty a pak už jen dotahovali. S Kokosy a Rosolem jsme sice vyhráli o gól, ale klidně to mohlo dopadnout opačně a nikdo by to za překvapení nepovažoval. Taky myslím, že naše skupina byla o něco lehčí.

Nyní vás čeká čtvrtfinále s Papayou FC, jaký očekáváte průběh plánovaného dvojzápasu? Myslíte si, že v obou zápasech uspějete a zajistíte si semifinále?

Oproti zápasu ve skupině bude Papaya slabší a my silnější, takže bychom je tentokrát mohli vypeckovat. Máme jim co vracet.

V případě vašeho postupu do semifinále byste narazili buď na Kokosy na trávě nebo na Natashu Raptors. S jakým mužstvem byste se radši utkali a proč?

Osobní preference mám celkem jasné. Běhat celý zápas za Matějem Čechem, který obvykle nepůjčuje míč soupeřům ani spoluhráčům, mě moc neoslovuje. Kokosy mají kolektivnější pojetí, budou na nás po prohře ve skupině natěšení, takže dvojzápas by měl náboj. Leccos už napověděl výsledek prvního čtvrtfinále. Ať tak či tak, rád bych, aby bylo o co hrát až do posledních minut odvety.

Na závěr rozhovoru musím položit obvyklou otázku – jak odhadujete letošní umístění vašeho týmu?

Hodně týmů celou sezónu řeší, jak skončí. My jsme nechtěli tápat v nejistotě, tak jsme tohle vyřešili hned na začátku, odhlasovali jsme si to a všichni hráči s tím souhlasí – skončíme Na Kopečku!

 

Našli jste v článku chybu? Oznamte nám ji a my se ji pokusíme co nejrychleji napravit.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA